Zahraniční (cizí) měna se člení na:

1. valuty – které představují oběživo, tzn. bankovky a mince cizích států. Jde o hotovostní zahraniční peníze.

2. devizy – které představují bezhotovostní peníze. Jde v podstatě o platební dokumenty, které jsou vyjádřeny v cizí měně a používají se v mezinárodním styku (šeky, směnky, akreditivy).

Pravidla oběhu domácí měny a její vztah k zahraničním měnám jsou upraveny zákonodárstvím příslušného státu.

Vymezení měny určitého státu obvykle stanoví měnový zákon, který zpravidla upravuje:

1. název peněžní jednotky a jejích zlomků (např. česká koruna a haléře, USD a centy).

2. vztah peněžní jednotky k drahým kovům, tzv. měnová parita. Jde o formální vztah, protože v současnosti již v žádném státě neexistuje směnitelnost za měnový kov.

3. určení hodnot, ve kterých se peněžní jednotka emituje (vydává) do oběhu, např. 10, 20, 50, 100, 200, 1000, 5000. Zároveň je nutné stanovit v jaké formě se oběživo emituje, zda ve formě papírových peněz nebo plnohodnotných či neplnohodnotných mincích.

4. Způsob vydávání peněz do oběhu a stahování z oběhu, způsob zajištění stability měny, měnové kompetence.

5. Vztah peněžní jednotky domácí měny k zahraničním měnám, neboli devizový kurz.

Měnový systém má v každé zemi své specifické rysy. Některé principy uplatňované v měnových systémech jednotlivých zemí jsou společné.

Soustava platidel v určitém státu tvoří z formálního hlediska měnovou soustavu.